Rancapino

Cikánský zpěvák Rancapino, vlastním jménem Alonso Núñez Núñez, se narodil 25. června 1945 v Chiclana de la Frontera (provincie Cádiz). A jak jinak než v rodině se silnými flamenkovými kořeny; babička La Obispa, otec Manuel Orillito, bratr Orillo del Puerto. Přezdívku Rancapino dostal už jako dítě.

Rancapino žil flamenkem stále naplno a již jako malý kluk byl spřízněn s cante jondo. Kromě jiného, byly jeho cesty od dětství spojeny s Camarónem de la Isla. Oba si začali přivydělávat na živobytí ve Venta de Vargas v San Fernando, kde se také stali velice blízkými přáteli. Spojovalo je více než jen hluboké přátelství, jejich profesionální pěvecká kariéra šla téměř paralelně a o pět let starší Rancapino se, se vší svou skromností, stal na nějakou dobu věrným Camarónovým průvodcem na cestách.

Postupem času se samozřejmě jejich životy začaly ubírat každý jiným směrem, ale věrnými přáteli zůstali až do Camarónovy smrti. Rancapino nejprve prošel všemi cádizskými tablaos a následně, tak jak to bylo v oné době pro flamenkové umělce typické či snad nutností, tablaos madridská. Rancapino však vždy zůstával velice skromným zpěvákem. A až v pozdějších letech začal být oceňován a uznáván tak, jak si skutečně zasluhoval. Rancapinovo umění bylo hodnoceno význačnými kritiky a flamenkology ze všech stran.

V roce 1977 obdržel prestižní cenu Premio Enrique el Mellizo na Concurso Nacional de Arte Flamenco v Córdobě, a stal se jedním z hlavních protagonistů andaluských flamenkových festivalů. Realizoval různá mezinárodní turné, zejména pak po Francii a Japonsku.

Sólově účinkoval v televizním programu Flamenco, a následně se mnohokrát objevil v sérii významných pořadů různých médií. Spolu se zpěvákem Chano Lobato se prezentoval také ve filmu Flamenco, režiséra Carlose Saury.

Dne 15. listopadu 2006 věnovala tanečnice Sara Baras zpěvákovi Rancapino vystoupení Sabores v madridském divadle Apolo. Tyto umělce, kteří jsou živou částí historie flamenka, spojuje nejen Cádiz a arte jondo, ale i Rancapinův vstup do jejího profesionálního a osobního života.

Rancapino se nachází na vrcholu svého uměleckého období a ačkoliv je dostatečně známý mimořádným citem pro seguiriyas, soleares a malagueñas, nesmíme zapomínat ani na taranto, které je v jeho podání ojedinělé. La Peña Flamenca El Taranto v Almeríi mu udělila Premio Lucas López, jednu z prestižních cen ve flamenku v současné době.

Zpěvák samozřejmě ovládá všechno z tohoto žánru, ale repertoár, se kterým přichází na jeviště je vcelku omezený. Soustřeďuje se v něm na pravé, tradiční flamenco se svým typickým cádizským aire. Prezentuje převážně cantes de Cádiz, jako např. alegrías, malagueňas, soleá de Cádiz, tangos a bulerías de Cádiz, zvláště pak ve stylu Aurelia Sellése (=Aurelio de Cádiz), či Perly de Cádiz; dále např. fandangos de la Calzá (de la Calzada), tarantas, martinetes a tonás.

Rancapinova hlavní diskografie je velice skromná, a vůbec neodpovídá tomu velkému množství stoupenců, jejichž idolem se tento zpěvák stal. Od prvního alba ke druhému uběhlo téměř dvacet let. V obou dílech, je Alonso Núñez doprovázen výtečnou kytarou jerezského kytaristy Paco Cepero, a obě alba se jmenují jak jinak než jednoduše Rancapino. Jednou provždy tak prokázal svůj čistý a velmi hluboký zpěv, který se zakládá v maximální míře na kořenech tradičního flamenka. Návrat do nahrávacího studia znamenal také hlavně velkou kvalitu ve všech směrech, počínaje patronátem malíře Miquelem Barceló a vydavatelem Turner, odpovědného také za skvělý návrat Chavely Vargas na scénu. S Rancapinem se představili v Mexiku. Ke společnému účinkování se vrátili i později, tentokrát ve spolupráci ještě s Víctorem Manuelem, Joaquínem Sabina a Lucrecie, aby několika koncerty vyjádřili zvláštní úctu mexickému zpěvákovi Josému Alfredo Jiménezovi.

Kromě svých dvou prací se také objevil v dílech Felipe Campuzaniho a na albu nazvaném Jondo y Apasionao spolu s japonským kytaristou Enrique Sakai, nahraném v přímém přenosu za mořem v roce 1998.

Rancapino, coby zastánce autentického, tradičního cante jondo, a se svým hlasem tzv. „afillá“ (*), který je u flamenkových fajnšmekrů tolik oblíbený, je bezesporu jednou ze současných nejvýznamnějších postav flamenka. Se svým pěveckým projevem se odvolává na předcházející generaci, a to zejména na dva hlavní mistry: Aurelio de Cádiz (1887-1974), ze stylistického hlediska, a Manolo Caracol (1909-1973) z hlediska afektivního. Zpěváka Manolo Caracola také vždy považoval za "nejlepšího zpěváka, kterého flamenco kdy mělo".

Během svých koncertů v posledních letech často nechal - jako překvapení - vystupovat jednoho ze svých synů, "Rancapino Chico". V současné době připravuje další album.

Hlavní diskografie:

• Rancapino (1976)
• Rancapino (1995)

Zvukové ukázky

• Calle nueva (Tangos)
• Alegrías de Cádiz
• Fandangos de la Calzá

Video ukázky

• Malagueñas
• Bulerías s Chano Lobato
• Rancapino Chico - Calle nueva – Tangos
• Rancapino Chico – Bulería por Soleá

Oficiální stránky Familia Orillo: www.familiaorillo.es

*Poznámka:

„afillá“ – ve flamenku termín nazvaný po zpěvákovi El Fillo; označující hluboký, chraplavý, těžký hlas, jakým disponovala např. Fernanda de Utrera či Antonio Mairena, a v současné době např. Rancapino nebo Juan Moneo "El Torta".

„laína“ – je flamenkový termín pro opačný typ hlasu než jakým je „afillá“. Hlasem „laína“ disponoval např. Camarón de la Isla, Perla de Cádiz či Antonio Chacón, a v současné době např. Arcángel, Calixto Sánchez.

„fandango de la Calzá“ – fandango, jehož původcem byl sevillský zpěvák Niňo de la Calzá (1913-1981), celým jménem Antonio Tovar Ríos, známý také jako Antonio el Calzá (nebo de la Calzada). Ve flamenku je více než třicet různých stylů fandangos, z nichž početné množství označeno souhrnně jako fandangos personales, a pojmenovaných právě po tom či oném umělci, který mu dal svůj osobní ráz. (Např. fandango del Gloria, fandango de Pérez de Guzmán, fandango de Paco Isidro, fandango de Rojita, fandango de Antonio Rengel, fandango de Pepe Rebollo, fandango de Juan María Blanco, fandango de Bartolo, fandango de La Conejilla de Alosno, fandango de Fernando Camisa, fandango de Porrina de Badajoz, fandango de Manolo Fregenal, fandango de Manuel Torre atd.)