Paco de Lucía

Je známým faktem, že genialita se sestává z talentu a velké dávky dřiny. Malý Paco měl obojí - na kytaru drnkal už od 5 let a od 7 svůj talent už rozvíjel usilovným cvičením. Byl tu však ještě třetí faktor: Pacův otec, sám amatérský kytarista, si přivydělával ve flamenkových tablaos a když vystoupení pozdě v noci či k ránu končila, vodil nejlepší flamenkové umělce té doby domů; vzbudil děti a muzicírovalo se dál. Paco, stejně tak jako jeho sourozenci Ramón, Pepé, María Luisa a Antonio tak od kolébky dostávali tu nejlepší možnou školu flamenka. Bylo to součástí otcova plánu - věnoval veškeré úsilí svým dětem, aby z nich vychoval profesionální flamenkové umělce, které již nebude soužit chudoba. A dosáhl svého: Ramón de Algeciras je dnes prestižním kytaristou, Pepé de Lucía profesionálním zpěvákem, María Luisa a Antonio se sice nestali profesionály, ale i oni jsou velmi dobří hudebníci - ona zpěvačka, on kytarista. A Paco de Lucía - ten je dnes bez nadsázky jedním z nejlepších světových kytaristů.

Paco se Lucía, vlastním jménem Francisco Sánchez Goméz se narodil v Algeciras v provincii Cádiz 21. prosince 1947. Když mu bylo 11 let, otec usoudil, že školní docházka už mu dala dost, aby uměl číst a psát, a tak Paco přestal chodit do školy, aby se mohl naplno věnovat kytaře. V té době cvičil na kytaru 10 i 12 hodin denně a získal tím do vínku naprosto suverénní a nedostižnou techniku hry. Ve dvanácti letech si už Paco s kytarou vydělává, doprovází na prestižní soutěži v Jerez řadu zpěváků a získává za to mimořádné ocenění, o dva roky později už nahrává své první album, v duu se svým bratrem Pepém, jako Los chiquitos de Algeciras.

V roce 1963 se rodina stěhuje do Madridu a otec posílá Paca do Ameriky, aby se na 9 měsíců připojil k turné společnosti tanečníka José Greca. Ve společnosti José Greca Paco nakonec zůstává po 3 sezóny. V Americe se také na jedné z cest setkává se Sabicasem. Sabicas, možná trochu rozladěný z toho, že mladý nadaný kytarista napodobuje víc Niña Ricarda než jeho, mu radí, aby se vydal vlastní cestou; Paco na toto setkání pak často vzpomíná jako velký na životní impuls.

V roce 1964, ve svých 17 letech nahrává svůj první singl, a to již pod uměleckým jménem Paco de Lucía, tedy doslova přeloženo Franta od Lucie nebo Luciin Franta, podle přezdívky kterou již jako malý dostal od kluků na ulici v rodném Algeciras (Luzía bylo jméno jeho matky). V té době již byl vyhledávaným doprovodným kytaristou pro řadu zpěváků. Nahrává 2 alba populárních skladeb tradičního flamenka s kytaristou Ricardem Modregem (1965 - Dos guitarras flamencas en stereo, Doce Exitos para dos guitarras flamencas) a témata od Garcii Lorcy a latinskoamerické populární písně se svým bratrem Ramónem de Algeciras (1966 - Musica Clasica transcrita para guitarra, Canciones andaluzas para dos guitarras a Dos guitarras flamencas en America Latina). Otec zakládá flamenkové tablao v suterénu Los Gabrieles, kde vystupují nejlepší flamenkoví umělci té doby; Paco doprovází při nahrávání tehdejší hvězdy jako jsou Fosforito a Lebrijano.

První sólové album La fabulosa guitarra de Paco de Lucía nahrává v roce 1967, ve svých dvaceti letech. Toto album předznamenává jedinečnost celé další Pacovy profesionální dráhy; na tomto albu je ještě částečně slyšet vliv Pacových vzorů, tedy Sabicase, Maria Escudera a především Niña Ricarda, je ale také cítit, že už se od svých vzorů rychle odpoutává. A na albu Fantasía flamenca (1969) už podstatným způsobem předefinovává tradiční flamenkové formy, obohacuje je jak rytmicky, tak harmonicky a definuje svůj styl. Na každém dalším albu pak přichází s něčím novým.

V roce 1968 se setkává s Camarónem de la Isla, zpěvákem, který obdobnou revoluci dělá ve flamenkovém zpěvu. Následuje 9 let jejich plodné spolupráce a jejich společné nahrávky (celkem 10 alb) dodnes patří k základním kamenům moderního flamenka.

Vedle spolupráce s Camarónem Paco pokračuje v nahrávání alb se sólovou kytarou - Recital de Guitarra (1971), El duende de Paco de Lucía (1972), Fuente y caudal (1973). Při nahrávání alba Fuente y caudal vychází výsledná stopáž alba příliš krátká a tak Paco narychlo sežene několik hudebníků a nahraje ještě rumbu Entre dos aguas, se kterou původně na album nepočítal. Jednoduchá a chytlavá melodie se nečekaně stane oblíbenou u širokého publika a posléze se hraje v rádiích po celém světě. Zatímco do té doby bylo Pacovo jméno známé především odborníkům a vyznavačům flamenka, teď se stává známým i široké veřejnosti. Příznačné přitom je, že Entre dos aguas nepatří ani zdaleka k tomu nejcennějšímu v jeho tvorbě.

V roce 1975 jako první vystupuje s flamenkem v Madridském Teatro Real, které do té doby bylo vyhrazeno výlučně pro klasickou hudbu - Noviny El País tehdy toto vystoupení označily jako "Dobytí Bastily". Flamenkový kritik Félix Grande vzpomíná, že divadlo se zaplnilo úplně jiným publikem, většinou mladými lidmi, a z nějakého důvodu tam bylo mnohem víc lidí, než sedadel, takže část publika se posadila do uliček i na jeviště. A dodává, že toto vystoupení bylo přelomem, který ukázal, že flamenco může být hráno na nejlepších jevištích světa. Záznam z koncertu vydává Paco na albu En vivo desde el Teatro Real.

Rok 1976 přináší další přelom: Zatímco dosud byl Paco víceméně kytaristou vystupujícím sólově a nahrávajícím svou tvorbu jen v jedné osobě, jen výjimečně v duu nebo s příležitostnými muzikanty, album Almoraima už začíná mít rysy jeho pozdější tvorby pro skupinu hudebníků - v jeho skladbách se objevují zpěv, perkuse, basová kytara a další nástroje. Almoraima je přelomová i hudebně; hudba je zde nezvykle dravá a vzrušující.

Avšak ještě než vytvořil svůj legendární sextet, odskočil si do světa jazzu. V roce 1979 vytvořil trio s kytaristy Johnem McLaughlinem a Larry Coreyllem; v Japonsku společně nahráli album Castro Marin. Toto album je ještě z větší části flamenkové a jeho jazzoví kytaroví partneři se na něm drží neobvykle v pozadí. Pak ale Paco objevuje kouzlo jazzové improvizace (často také v rozhovorech vzpomínal na horké chvilky na jevišti, kdy se ještě neorientoval v jazzových stupnicích a jen tak tak se na pódiu chytal). V roce 1982 nahradil Coreylla Al Di Meola a trio podniklo slavné turné po Spojených Státech. Turné dokumentuje neméně legendární živé jazzové album Friday Night In San Francisco (a na něm další Pacův hit - Rio Ancho). V této sestavě pak nahráli ještě dvě studiová jazzová alba: Passion, Grace And Fire v roce 1983 a pak po dlouhé odmlce asi nejlepší z těchto 3 alb - The Guitar Trio v roce 1996. Ze spolupráce s jazzovými hudebníky si Paco odnáší umění improvizace, které pak využívá i ve svých flamenkových skladbách zejména na koncertech; traduje se, že už ani ve studiu nikdy nezahraje jednu věc dvakrát úplně stejně.

V roce 1978 nahrává album Paco de Lucia interpreta a Manuel de Falla kde na kytaru hraje nejznámější skladby od Manuela de Fally, skladatele klasické hudby, který byl obdivovatelem flamenka a v jehož díle je cítit silný vliv flamenka (Manuel de Falla také založil festival Concurso de cante jondo v Granadě a na konci 19. století provedl jedny z prvních zápisů flamenkového zpěvu do not). Pro skladby psané pro orchestr si Paco sám napsal transkripce, ve kterých zdůraznil flamenkový ráz skladeb. Album je poctou skladateli; Paco v rozhovoru říká, že hudba Manuela de Fally mu pomohla v těžkých chvílích a tohle album skladatelovi dlužil.

Souběžně se svým jazzovým obdobím již na začátku osmdesátých let dává dohromady svůj sextet, ve kterém zpívá i jeho bratr Pepé a na druhou kytaru hraje bratr Ramón, na flétnu Jorge Pardo, na basovou kytaru Carles Benavent a Rubem Dantas na perkuse. V Peru Paco objevuje perkusní nástroj cajón, jehož zvuk skvěle doplňuje zvuk kytary; začne jej tedy ve své skupině používat. Dnes je cajón neodmyslitelným hudebním nástrojem prakticky ve všech sestavách flamenkových hudebníků a stává se podobným symbolem flamenka, jakým je kytara. K sextetu se později připojuje Manuel Soler, tanečník a perkusionista.

V roce 1981 vydává legendární album Sólo quiero caminar, jedno ze svých nejlepších, obsahující mimo jiné dvě bulerias - La Tumbona a Piñonate, které patří k absolutním vrcholům umění flamenkové kytary. Sextet existuje s přestávkami a v různých obměnách až do konce devadesátých let - Ramóna vystřídá Juan Manuel Cañizares a posléze José María Banderas (s těmito dvěma kytaristy hrál Paco také v triu), Pepého pak Duquende, a Manuela Solera nahrazuje Joaquín Grilo.

Odborníci, flamenkoví nadšenci i kytaristé již dávno sledují a rozebírají každý nový Pacův počin. Protože na každé své nahrávce přináší něco nového, je každá nová nahrávka dychtivě očekávána a porovnávána s předchozí tvorbou. Pacovi samotnému to ale přináší spíš jen nepříjemný pocit velké odpovědnosti.

Po šestileté přestávce vydává album Siroco a to je opět jiné, než kterékoliv z jeho předchozí tvorby. Paco se zde vrací k čistému flamenku, které opět výrazně posouvá kupředu. V rozhovorech vzpomíná, jak se ve studiu hádal s techniky, aby nahrávali jeho kytaru z větší vzdálenosti, aby dosáhl příznačného zvuku. Zmiňuje se, jak se trápil s minerou Callejon del Muro - když si poslechl svou nahrávku, zdálo se mu, že i když je bezchybně zahraná se dobrými falsetami, pořád to není ono, že tomu chybí duch, flamenkové duende. A tak se zavřel na několik dní v domě a poslouchal minery od Maria Escudera a dalších starých mistrů až přišel na to, že stačí vlastně jen několik drobných úprav, aby to vyznělo podle jeho představ. Ilustruje to Pacův perfekcionalismus, i to, jak málo stačí, aby flamenco při inovacích ztratilo svou identitu.

V roce 1990 vydává rozmanitý a barevný Zyryab, opět s příchutí jazzu, s ústřední skladbou, kterou od té doby hraje snad na každém koncertě. Na tomto albu spolupracuje s další osobností jazzu - Chickem Coreou.

V roce 1991 se Paco vydává pokořit další sféru: připravuje se na koncert klasické hudby se symfonickým orchestrem. Studuje známé Concierto de Aranjuez od Joaquína Rodriga. Na dvacet dnů se uzavírá do pronajatého domu v Karibiku a studuje 12 hodin denně partituru (protože noty ve své tvorbě prakticky nepoužívá, musí proniknout i do tajů zápisu partitury).

O dva týdny později už Concierto hraje na premiéře v Jižní Americe a pak ještě asi třicetkrát, přičemž s každým vystoupením svou hru dolaďuje (hraje všechy tři části s důrazem na rytmus, první a třetí část dokonce hraje o něco rychleji, než je běžné, právě aby podpořil výraz a rytmus). Posléze se vydává do své vlasti, kde v Torrelodones (poblíž Madridu) hraje evropskou premiéru, před publikem plným kytaristů a hudebních kritiků; vystoupení je také zaznamenáno na zvukové nosiče. Koncertu se zúčastnil i samotný skladatel Joaquín Rodrigo, který po vystoupení požádal Paca, aby mu znovu přehrál jednu část - a poté prohlásil, že nikdo předtím nehrál jeho Concierto de Aranjuez tak exoticky, ohnivě a nápaditě.

V roce 1998 vydává Paco album Luzía, věnované jeho matce, která v době nahrávání leží v nemocnici a posléze umírá. Hned úvodní posmutnělá bulería Rio de la miel jako by byla dlouhým napínavým vyprávěním o životě, Pacova kytara chrlí jednu krásnou falsetu za druhou a občas se její hlas zlomí do povzdechu, je v tom nezkrotná touha i smíření s osudem. Tato skladba patří k Pacovým vrcholným dílům (mimochodem opět zde předefinoval formu bulerías), ostatně jako celé toto album. Že jde o album hodně osobní je poznat i z toho, že zde Paco poprvé sám i zpívá, ve skladbách věnovaných matce (Luzía) a Camarónovi.

Trvalo dalších 5 let, než Paco vydal své zatím poslední album Cositas buenas, v roce 2003. Název alba (Hezké věcičky) je příznačný i pro obsah; z alba dýchá uvolněnost, hravost a smysl pro detail. Hudba má absolutní přednost, Pacova kytara a hlavně technika tak trochu ustupuje do pozadí - na dotaz proč není na albu více kytarových falset odvětil, že pro to prostě necítil potřebu. Zato však o to víc cizeloval každou skladbu, je zde víc slyšet vliv latinskoamerické hudby a jazzu, ale podstatou je to pořád flamenco, opět posunuté o něco dopředu. Bonbónkem je pak Camarónův zpěv z víc jak 10 let starého záznamu doplněný duetem kytar Paca a Tomatita (Tomatito převzal štafetu po Pacovi a vystupoval s Camarónem až do jeho smrti v roce 1992).

V březnu 2007 obdržel Paco de Lucía titul Doctor Honoris Causa na Univerzitě v Cádizu.

V laické veřejnosti, která se příliš nezajímá o flamenco, je Paco tak trochu neoprávněně vnímán jen jako ten, kdo hrál s Johnem McLaughlinem a Al di Meolou a ten, který má úžasně rychlé prsty - kdosi dokonce změřil, že Paco je schopen zahrát picado (hra melodie střídáním ukazováku a prostředníku) rychlostí 13 úhorů za sekundu. Paco je ale především skladatelem, který neuvěřitelným způsobem posunul vpřed flamenkovou kytaru a zásadním způsobem ovlivnil celé nové generace kytaristů.

Zatím poslední koncert Paca de Lucía v Česku se odehrál v Praze v Kongresovém centru, 2. 11. 2007 v rámci festivalu Kytara napříč žánry. Paco k nám přijel po dlouhých osmi letech, necelé dva měsíce před svoji šedesátkou.

Už před nahráváním alba Cositas Buenas sestavil Paco kompletně novou kapelu, složenou ze samých špičkových hudebníků, z nichž většina jsou sami o sobě hvězdami: Duquende, Montse Cortés, La Tana - zpěv, Niño Josele - druhá kytara a perkuse, Piraña - perkuse, Alain Pérez - basová kytara, Antonio Serrano - harmonika a klávesy.

Na pražském koncertě bohužel chyběl Duquende, La Tanu nahradila zpěvačka Chonchi Heredia a Antonia Serrana (s jeho vynikající chromatickou foukací harmonikou) nahradil flétnista Domingo Patricio.

První polovina koncertu patřila téměř celá jen Pacově kytaře, jen spoře doplněné zpěvem nebo perkusemi. Zahájil, jako již tradičně, rondeñou, složenou ze skladeb Camarón (Luzia) a Mi niño Curro (Siroco), poté následovalo bulerías por soleá Antonia (Cositas Buenas). Pak následovalo bulerías, složené z více Pacových skladeb, ozvalo se v něm El chorruelo (Luzía) a Rio de la miel (Luzía). Další skladbou byla soleá, která pak přešla do známého fandangos Montino (Sólo quiero caminar). Poslední před přestávkou bylo alegrías Calle munisión (Luzia).

Druhá polovina začala starší rumbou Palenque (Sólo quiero caminar), která se proměnila v tangos Loco loquito. Následovala balada Canción de Amor (Zyryab), která přešla do zkombinované trojice bulerias z Cositas Buenas: Volar, Patio custodio a Qué venga el alba. Nakonec přišel na řadu už tradiční Zyryab, který posloužil jako odrazový můstek pro sólové improvizace jednotlivých hudebníků (tady konečně dostal prostor i Niño Josele). Jako přídavek zahráli směs tangos a rumby, kde se ozvala i známá Entre dos aguas a hudebníci si opět předávali slovo v improvizacích.

Paco potvrdil, že je stále v plné formě, koncert byl skutečným zážitkem. Škoda jen, že se odehrál v neosobním prostředí Kongresového centra, na pódiu vzdáleném od diváků; lépe by mu sednul nějaký sál typu Lucerna, kde by komunikace s diváky byla určitě lepší.

Viz též: Paco de Lucía v Praze, srpen 2010

Několik fotografií z koncertu naleznete v galerii.

Oficiální stránky: www.pacodelucia.org