Paco Cepero
Foto: Paco Snchez.
Flamenkový kytarista Paco Cepero, celým jménem
Francisco López Cepero García, narozen 6. března 1942 ve čtvrti San
Miguel v Jerez de la Frontera (Cádiz), je potomkem významného zpěváka Josého
Cepera.
“Byl člověkem, na kterého jsem se díval s velkým respektem, protože to byla
ve flamenku výjimečná postava, nejen pro svá fandangos. Cepero byl velkým
zpěvákem.“
Žák kytaristů Javiera Moliny a Rafaela del Águila začínal ve svém rodném městě
na fiestách a s recitály na různých kulturních akcích. Již v šestnácti letech
profesionálně debutoval v cádizském Gran Teatro Falla.
Ještě jako velmi mladého si ho ke spolupráci vyžádala zpěvačka La Paquera de
Jerez, kterou doprovázel na turné po celém Španělsku.
„Ze San Miguel mě vytáhla La Paquera, která byla fenoménem v historii
flamenka. Byla geniální umělkyně, s neuvěřitelnou silou, a více než
umělkyní byla osobností jako člověk, velmi obyčejný člověk. Zůstalo mi na ní mnoho vzpomínek a jsem jí hodně moc vděčný, jelikož byla první, kdo mě
vzal za ruku a přitáhl do své skupiny...“
Od roku 1963 začal pracovat v madridském
tablao Los Canasteros, které
patřilo
Manolo Caracolovi.
„Do Madridu mě přivedl sám Manolo Caracol...Už předtím jsem však hrál v jeho poslední skupině. Měl jsem velké
štěstí, že jsem šel k Paqueře a potom k Manolo Caracolovi jako velmi mladý. A
pak, když já bydlel stále ještě v Jerezu a Caracol otevíral své tablao, zavolal mě znovu. A tím
tam začal můj dlouhý život...“
V tablao v hlavním městě zastával významnou roli, nejen jako kytarista,
ale také jako vedoucí souboru, sestavujíc jaleos, která interpretovali a do
kterých Cepero zapojoval svůj pěvecký hlas.
“Tablao mi dalo všechno co mám, pokud jde o compás... Hrál jsem často k
tanci, sice ti to hodně ničí nehty, ale dá ti to více jistoty v compásu,
synkopy, ticho, umět počkat... Hrál jsem pro ty nejlepší tanečníky, včetně
Vicente Escudera, Farruka v jeho nejlepším období, El Güita, když obdržel cenu… Já
seděl v tablao osmnáct nebo dvacet let, a poté jsem hodně let doprovázel
zpěváky...“
S Manolo Caracolem a Terremotem
Zdroj: www.deflamenco.com.
„...místo, kde jsem se stále učil, a kromě jiného, stále se učím. Člověk se
učí až do smrti, protože život je každodenní učení. Stále objevuješ nové věci,
nové pohyby, až po nové formy cítění… Možná jsi s věkem vyrovnanější, méně
impulzivní, ale zato zralejší, možná se časem dopracuješ k vyššímu mistrovství.
V mládí do toho člověk dával více síly, a to, co ti dala léta, se nyní v tobě
odráží. Dávají ti více klidu, pomalejší, důkladnější způsob myšlení... já jsem
v mládí býval jako vítr, všechno jsem dělal moc rychle... Postupně, krok za
krokem jsem se zklidňoval a nyní, tam kde jsem, si myslím, že jsem nikdy nehrál
na kytaru lépe než jak hraji teď.“
S Camarónem
Zdroj: www.deflamenco.com.
Byl prvním stálým kytaristou zpěváka
Camaróna de la Isla; osudová dvojice,
která předcházela mýtu. Ve druhé polovině šedesátých let několik sezón
procestoval s Camarónem v rámci programu
Festival flamenco gitano, kde
účinkoval i Paco de Lucía. Vystupování v tomto programu střídal s hraním v
různých
tablaos či
peñas, jako sólový kytarista nebo
doprovod.
V sedmdesátých letech se Ceperova kytara, díky velké okázalosti zaobleného a
přesvědčivého zvuku, začala často objevovat na andaluských flamenkových
festivalech a také na scénách v Evropě, Americe a Asii.
Prezentoval se také s jinými význačnými kytaristy – např. Isidro Muñoz, Enrique
de Melchor, Ramón de Algeciras aj. na albu Recital de Paco de Lucía.
„Jednou jsem řekl Pakovi de Lucía: „Celý svět chce být jako Paco de Lucía a
já měl jedno velké štěstí.“ A Paco se mě zeptal: Jaké? „Že jsem zůstal Paco
Cepero”.“
V roce 1975 získal Premio Nacional de Guitarra od Cátedra de
Flamencología de Jerez a v roce 1977 Premio Manolo de Huelva za
doprovod na Concurso Nacional de Córdoba. O rok později nahrál jako
koncertní kytarista svou první desku pod názvem Amuleto, která
ho pozvedla k výšinám - podobně jako Paka de Lucíu rumba Entre dos
aquas.
Zdroj: www.flamenco-world.com.
„Paco je nejlepší kytarista tohoto století a pro mne je číslem jedna z těch,
které obdivuji a respektuji. Nejen proto, že jsme dobrými přáteli a že jsme
prožili spoustu let spolu s Camarónem a hodně jsme spolu jezdili na turné.
Domnívám se, že celý svět se chce vzhlížet k Pakovi, protože dovedl kytaru až
tam, kam by nikdo neuvěřil, že by se mohla dostat. Přeji mu štěstí, které už má,
jelikož je to klasik. Paco de Lucía je fenoménem této doby.”
Paco Cepero se ve své kariéře stal relativně brzy velmi žádaným umělcem na
nahrávky zpěváků, a často s Enrique de Melchorem coby druhým kytaristou;
počínaje doprovodem mladého zpěváka Salmonete - kterého tak tím uvedl
veřejnosti ve známost stejně jako předtím Camaróna - až po například o třicet
dva let staršího zpěváka Tío Borrico. Přes cádizské umělce jako Rancapino, Juan
Villar, Pansequito, sevillské Antonio Suárez, Turronero, Lebrijano a Chiquetete,
a další Carmen Linares, La Marelu, písničkářku María Jiménez...aj., kterým skládal
různé písně v rytmu bulerías a tangos. Kritika a přiznivci nazývali jeho písně
„melopeas ceperianas“. Mnohé z nich dosáhly značného komerčního úspěchu a nějaký ten čas lámaly srdce
posluchačům.
“Před pětatřiceti lety jsem začal jsem dělat canciónes aflamencadas, které
jsou dnes v módě a nazývány flamenkovými fúzemi. Tenkrát mi vytýkali, že jsem
zneuctil flamenco, ale nyní mi dávají za pravdu. To, co se stalo je, že jsem
předběhl dobu a podívejte se, jak to vypadá dnes. V životě se člověk musí
rozvíjet, ale já nikdy neztratil to flamenkové jádro.“
Komerční úspěch ho tedy přivedl na půdu skladatelskou a produkční. Kromě proniknutí
do světa písničkářů, nabýval zkušeností i s jinými hudebními žánry jako jazz s
umělci Pedro Iturralde a Pepe Nieto, nebo s arabskými orchestry se zpěvákem El
Lebrijano. Zároveň vystupoval jako sólista, doprovázen budoucími nadějemi, mezi
nimiž byl např. Gerardo Nuñez. Paco Cepero se stal významným skladatelem
nejen ve flamenku, ale i mimo něj (Isabel Pantoja, Julio Iglesias, Lolita...aj).
Skladatelská tvář, do jejíž služeb se propůjčil, pro něj znamenala velký
obrat v jeho kariéře a posunula Ceperovu nespornou a charismatickou kvalitu
doprovodného flamenkového kytaristy na druhou rovinu.
Při přebírání Medaile de las Bellas Artes z rukou krále Juana Carlose I.
Zdroj: www.deflamenco.com.
Ceperovy kvality coby flamenkového kytaristy byly během jeho dlouhé kariéry i
patřičně oceněny. Kromě
Premio Nacional de Guitarra a
Premio
Nacional de Córdoba, získal např.
Castillete de oro de la Unión,
Yunque de oro de Ceuta,
Premio Melchor de Marchena de
Acompañamiento a
Cabal de Plata del Círculo de Bellas Artes. V roce
2004 získal hned tři ceny
Medalla de oro de las Bellas Artes,
Premio Flamenco Hoy za kytarový doprovod na albu Morrongo zpěváka Santiago
Donday a
Galardón Calle de Alcalá. V roce 2008 obdržel dvě ceny za
album Abolengo: cenu kritiky
Premio Flamenco Hoy a cenu publika na
Deflamenco za nejlepší album kytaristy roku 2007, a dále
Premio Ciudad
de Jerez a la Creación.
“Pokud jdeš svou cestou a utváříš si vlastní osobnost, bez toho, aniž by
ses rozhlížel do stran, nakonec se vždy dostaví odměna.”
Paco Cepero se připojil k oné velké skupině kytaristů, kterým by se líbilo být
zpěvákem, ale on svou budoucnost ve zpěvu neviděl. Před pár lety přemluvil k
nahrání svého prvního alba cádizského zpěváka
Santiago Donday, který
upřednostňoval práci v kovárně před zpíváním. „
Domnívám se, že je jedním z
posledních, kteří zůstali. Santiago Donday, Chocolate, Agujetas jsou relikviemi,
které nám tu zůstaly a které musíme hýčkat.” řekl, když byl Donday ještě
naživu. A Ceperova kritéria je zapotřebí brát hodně na vědomí vzhledem k jeho rozsáhlým
zkušenostem po boku mistrů flamenkového zpěvu.
“Ti, kteří mě naučili milovat flamenco, byli Tío Borrico, Terremoto,
Sernita... Umělci mého mládí mě naučili respektovat a milovat flamenco, a tohle
se mi z paměti nevymazalo. Líbí se mi dobré věci a obdivuji zpěváky s velkým
hlasem, ale technický zpěvák je pro mne méně významný než ten, který zpívá od
srdce.“
Foto: Daniel Muñoz. Zdroj: www.flamenco-world.com.
Paco Cepero během své kariéry doprovázel zpěv jako málokdo ve flamenku. Nejen
Camaróna, ale vůbec pěknou řadu těch největších postav flamenkového zpěvu,
jakými byli i Manolo Caracol, Tío Borrico,
Terremoto de Jerez,
El Turronero,
Perla de Cádiz,
La Paquera de Jerez aj., a s nimiž také nahrál mnoho alb.
„V technice se flamenco rozvinulo neuvěřitelně, ale myslím, že ve
tvořivosti a umění jen málo. Co schází? Příprava ne, protože
nyní je toho více než dříve, je více prostředků k učení. Já, v mé epoše, když
jsem se chtěl učit, jsem šel domů k mému kamarádovi, protože byl jediný, kdo
měl rádio. Poslouchal jsem stanici, na které vysílali flamenco. Dneska mladí
mají všechno. Vzpomínám si, že první kytara, kterou jsem měl, stála mého otce
525 peset a platil jí na splátky. Dnes, když můj syn chce kytaru, má tu
nejlepší a nejlepší přehrávač. Mladí mají internet, hromadu věcí a to jim
velmi usnadňuje učení techniky. Znají noty, hudbu. My jsme tyto možnosti neměli,
ale celý svět chce dosáhnout cíle velmi rychle a tohle mladým moc neprospívá.
Je potřeba mít hodně trpělivosti.“
Po dlouhé době se Cepero vrátil zpět do rodné jerezské čtvrti San Miguel, odkud
pokračuje ve své kariéře více sólového než doprovodného kytaristy.
„Odešel jsem s mnoha sny a vrátil se s mnoha zrealizovanými, a jedním z
nich byla i možnost vrátit se do Jerezu, abych mohl žít klidně a nedělat si
tolik starostí s tím jestli pracuji nebo nepracuji.“
“... bydlím ve stejné ulici, kde jsem se narodil. Měli jsme velké štěstí,
že jsme mohli najít ne přesně stejný dům, ale kousek vedle. Pro člověka, který
tolik let žil v Madridu, téměř dlouhých 37 let, a nyní se vrací do rodného
města a najde velmi jerezský a velmi andaluský koutek ve stejné ulici, kde se
narodil, to je nádhera, ne?“
Vrátil se také na andaluské festivaly. Elektrizující a nakažlivá síla způsobuje,
že Ceperova přítomnost na jevištích nikdy neprojde bez povšimnutí.
Foto: Paco Manzano. Zdroj: www.deflamenco.com.
Ceperovo toque, počínaje jednoduchostí jerezské školy, má jistý osobitý styl v
odezvě zpěvákovi brilantním kontrapunktem, který ho ihned identifikuje,
používajíc zejména technik alzapúa nebo picado. I přes svou virtuozitu, ho však
tradiční harmonie a falsety „a cuerda pelá“ přivádějí mezi většinu kytaristů
považovaných více za tocaores než mezi koncertní sólisty. Pro absolutní znalost
compásu a zpěvu je jedním z nejlepších a nevýznamnějších kytaristů
doprovázejících flamenkový zpěv.
„Během kariéry jsem měl štěstí, že jsem doprovázel ty nejlepší ze starší
generace, kteří zůstali a ty nejlepší z nové, kteří měli budoucnost teprve před
sebou.”
Diskografie:
- De Pura Cepa (2000)
- Corazón y Bordón (2004)
- Abolengo (2007)
Zvukové ukázky:
Oficiální stránky: www.pacocepero.com
„Dělám rozhovory s mnoha zpěváky a když se jich zeptám, kterého
kytaristu by si přáli k doprovodu, vždycky vyjmenují hodně lidí, ale jméno Paco
Cepero je na seznamu u všech...“
Estela Zatania, Deflamenco
Výběr z rozhovoru pro deflamenco.com
(deflamenco.com, únor 2008, Jerez de la Frontera):
Tento rok jsi získal za Abolengo dvě ceny za nejlepší album kytaristy roku 2007,
cenu kritiky Flamenco Hoy a cenu čtenářů na Deflamenco. Zdá se, že
přesvědčuješ celý svět...
Jsem z toho velmi nadšen, i když se v tomhle světě pohybuji již tolik let... A
kromě jiného, tenhle rok je pro mne velmi zvláštní, jelikož je to má zlatá
svatba. Je to už padesát let, co se věnuji kytaře na profesionální úrovni. A
ceny jsou vždy vítané, protože tě motivují. Donutí tě, abys pokračoval v práci
a abys pokračoval s nadšením...
Jako vyzrálejší si ceníš více umění než peněz?
Ano. Nyní dělám věci, které chci, bez toho aniž bych koukal na komerci. Já
jsem měl své komerční období, kdy jsem se věnoval hlavně produkci a jiným písním, ale
nyní když jsem hrál na tomhle disku soleá por bulería, tak jsem se přesunul,
měl jsem zavřené oči a vzpomínal jsem na zpěváky Tío Borrico, Terremoto, Juan Talega,
Antonio Mairena, Manolo Caracol... a tohle ti možná dá také tu moc. A tohle
album... aby to lidé věděli, já jsem nikdy neměl žádné diskografické studio,
musel jsem si ho sám předplatit... A to je škoda, že umělci, kteří ho
mají... ale budiž, nebudu mluvit o sobě, ale umělci se jménem uvnitř flamenka,
kteří nemají nahrávací studio, aby je podporovalo, to je velmi smutné... Ale
risknul jsem to a velmi mne těší, že i přesto, že nemám žádné studio ani
reklamní marketing disk triumfoval, a to má pro mne dvakrát větší hodnotu.
Když ti předávali cenu kritiky, říkal jsi, že máš velkou chuť pracovat jako
nikdy...
Ano, teď jsem v dobré kondici, jak po zdravotní stránce tak duševní. A pokud
jde o tvořivost, také cítím, že mám stále ještě inspiraci... Možná celou tu
dobu, kdy jsem se věnoval mé druhé tváři, té skladatelské a producentské,
vždycky mi zůstával čas na to, abych se věnoval hodně i kytaře, ale nyní se jí
věnuji naplno, tělem i duší se věnuji kytaře. Přemýšlím jako kytarista, sním
jako kytarista a pracuji jako kytarista. Mnohem více než kdykoliv předtím beru
denně kytaru do ruky.
Jak si prožíval flamenco v Jerezu jako mladý?
V mých začátcích byl místem, kde byl můj základ. Měl jsem velké štěstí na lidi,
které jsem mohl doprovázet a kteří mě naučili respektovat flamenco, milovat
flamenkový zpěv a žít flamenkem po všech stránkách. Osobnosti jako Tío Borrico,
Sernita, Terremoto, dále Batato, Troncho, místní velmi dobří umělci... Lidé,
kteří zůstali v historii flamenka... Pro mne to bylo velké štěstí mít vedle sebe
tyto velké mistry.
Podle tebe, odkud vychází jerezský zvuk kytary?
Myslím, že jerezské aire kytary vychází ze samotného prostředí... Javier Molina
byl jedním z nejvýznamnějších tvůrců, kteří přispěli kytaře. Jím se inspirovali
Niño Ricardo a mnoho dalších. Byl neuvěřitelným kytaristou... Ale ty máš
na mysli asi bulerías, avšak já se domnívám, že Jerez není pouze bulería, ne?
Jiné aire má i v soleá, v siguiriyas, v tanci, v palmas... a to všechno dává
prostředí, protože já bez toho, aniž bych byl cikán, hraji velmi flamenkově a
není potřeba, aby mými žilami proudila cikánská krev. Je tam i mnoho payos,
kteří zpívají a tančí dobře.
Takže, když ty jsi začínal, už existoval charakteristický zvuk pro bulerías de
Jerez...
No, já jsem si vytvořil svůj vlastní. Nechal jsem se inspirovat Melchorem de
Marchena a Diegem del Gastor, kteří byli mými vzory. Těmito lidmi jsem se sice
inspiroval, ale stanovil jsem si vlastní linii hry, takže mám svůj osobitý styl
doprovodu, odlišný od ostatních. Zápasil jsem, abych toho dosáhl, ale je jasné,
že v začátcích jsem odkoukával od jiných umělců jako všichni ostatní.
Nenarodil jsem se se všemi potřebnými znalostmi, ale jednu věc jsem věděl od
začátku: že chci bojovat, abych dosáhl osobitého herního stylu, mého rasgueada,
mého vlastního způsobu, abych mu vtiskl můj znak, a toho jsem dosáhl.
Mladí kytaristé, tak jak hrají dnes, tak se nikdy nehrálo, ale co vidím je, že
jim asi chybí kreativita. Dnes se v kytaře lépe harmonizuje jako nikdy, a mladí
hrají zatraceně úžasně. Velice obdivuji celou tuto škálu kytarových fenoménů.
Já jim v tomhle případě i tleskám a respektuji je, ale také bych jim řekl, že
si mají utvořit svou vlastní osobnost, protože vidím, že je všechno skoro
stejné. Nejen v kytaře, ale v tanci a ve zpěvu se děje to samé. Když zde
vystoupí někdo, kdo něčím vyčnívá, celý svět napne uši, aby ho poslouchal, aby
byl jako on a následoval onu stejnou linii. Domnívám se, že dříve zde byla
spousta kytaristů a každý z nich měl svou vlastní osobnost. Manolo de Huelva
měl své aire, Niño Ricardo, Montoya, Borrull, Diego del Gastor, Melchor
de Marchena, Luis Maravilla, Paco Aguilera, Manolo de Badajoz... Kdokoli z nich
měl svůj osobitý styl... Juan Serrano, Mario Escudero, Sabicas, každý byl svou
osobností. Ale nyní mi připadá, že je zde málo individualit. Většina je velmi
zaujatá stejným stylem. To, co je velmi důležité, je umět kytaru
„transportovat“ (změnit muzikálnost). Ve skutečnosti to má vyšší zvučnost,
například u minery, rondeñy, ale aby se to tak dělalo u všeho... Když
někdo dělá soleá nebo seguiriyas v tónech minery, to opravdu nezní dobře. Soleá
je soleá, siguiriya je siguiriya... Když člověk hraje, musí dodržovat pravidla
daného stylu. Tientos má svoje zákonitosti, dané věci, tangos má své, bulerías
a další také...Já rozumím, že je velmi komplikované změnit přízeň, a mladí
kytaristé to dělají proto, aby ostatní viděli, že to, co dělají je hodně
složité, ale mnohokrát to nejtěžší je najít onu jednoduchost, že se dvěma
notami můžeš přenést na někoho více než když jich tam dáš třicet... Diego del
Gastor hrál velmi geniálně, byl to velice osobitý umělec a člověk, z jehož hry
běhal mráz po zádech v každém okamžiku, Melchor de Marchena byl to samé... Lidé
říkají, že byli moc „malí“. Jací malí? Byli hrozně velicí, protože si vytvořili
svou osobitost. „Velikým“ se také myslí, že umíš číst noty, nástroj ovládáš
perfektně, máš neuvěřitelnou techniku... Technika je potřebná, abys mohl
rozvinout to, co nosíš uvnitř. Ale říká se, že umění začíná tam, kde končí
technika. A tohle není z mé hlavy, to řekl jeden velký pán... Musíš umět
techniku, to je jasné. Bez techniky nemůžeš rozvíjet to, co chceš dělat, ale
jestli všechno zakládáš jen na technice, je to chladné... sice hodně not, ale
důležitější je hrát duší.
Chybí ti doprovod ke zpěvu?
„Hodně moc! Člověk nemůže být na všech místech, ale když to jde, na hodně
koncertů si sebou beru vždy jako hosta zpěváka, zpěvačku... Já se ve skutečnosti
cítím velkým doprovodem. Nikdy jsem se v ničem nevychloubal, ale dobrým
doprovodným kytaristou si myslím, že jsem. Jelikož jsem velkým příznivcem zpěvu
a vždycky se mi líbilo doprovázet zpěv a „neobtěžovat“ zpěváka. To je jedna z
věcí, které si všímám a kterou se mladí neučí, protože jsou neznalí řemesla.
Když budeš doprovázet, ty musíš být zpěvákův banderilér, nesmíš být
protagonistou. Jakmile zpěvák zpíval, já ho nerušil ani trochu, ale když mi dal
prostor, abych zahrál nějakou falsetu, já předváděl něco originálního, takže
následoval aplaus. Dnes je to běžné, ale já byl první doprovod ke zpěvu v
historii festivalů, kterému se dostávalo potlesku při falsetách. Ale nikdy,
nikdy jsem nešel za úspěchem, a to je to, co bych řekl mladým dnes: abys byl
velkým doprovodem, první, co musíš mít je velkou úctu k flamenku, znát velice
dobře zpěv a potom se pokoušet ho doprovázet, ne strhávat na sebe pozornost.
Když zpěvák potřebuje, abys mu podal ruku, tak mu jí podáš, a když musíš hrát
jemněji, tak to uděláš, a to vyžaduje pořádnou znalost řemesla. Tomu jsem se
učil roky, během své dlouhé kariéry, a učím se dál. Člověk se nemůže domnívat,
že za dva roky hraní na kytaru, jen protože umí číst noty, zná klasická díla a
na dvě stě manuálů pro levou a pravou ruku, zná všechny styly a „hltá“ kytaru,
tak že už ví vše. Ten, kdo tomuhle věří, je ztracen.“